Trnitá cesta po osamostatnění
Vznik Indické republiky a odchod Britů v roce 1947 provázely záplavy euforie, naděje, radosti a vize Indie jako moderního státu se stejnými možnostmi pro všechny. Prvním ministerským předsedou nezávislé Indie byl v roce 1947 zvolen Džaváharlál Néhrú, který se udržel u moci celých 17 let. Právě on v předvečer vyhlášení nezávislosti promlouval k národu a předesílal jako své cíle především konec chudoby, netolerance, odstranění sociálních nerovností a stejné možnosti pro všechny. Ovšem ve většině těchto bodů Néhrú se svou socialistickou politikou hořce neuspěl. Přesto jej jeho dcera, Indira Gándhíová, velmi pečlivě kopírovala a způsobila ještě větší prohlubování bídy. Po její smrti nastoupil na post premiéra syn Rádžív, ale ani on nedokázal kvůli svým prakticky nulovým zkušenostem s politikou otevřít indickou náruč globálnímu trhu a soukromým podnikatelům.
Ekonomické „revoluci“ pomohla tragédie
Indie se tak skutečných ekonomických reforem dočkala až v roce 1991, tedy po uplynutí 44 let od svého vzniku. Stejně jako Maova revoluce v Číně v roce 1949, která nepředčila svou důležitostí ekonomické reformy, jež přišly až v 70. letech s pomocí Deng Xiaopinga, tak ani Néhrúovy politické kroky z roku 1947 neměly pro Indii tak zlomový význam jako rok 1991 a jméno Narasimha Ráo.
V květnu roku 1991 byl na Rádžíva Gándhího, tehdejšího ministerského předsedu Indie, spáchán atentát. Zemřel v náručí ozbrojené mladé ženy, která se opásala výbušninami. Tato jeho náhlá smrt získala Indickému národnímu kongresu vlny sympatie a spolu s nimi vítězství hned v následujících volbách. A právě tehdy přišel čas nového premiéra. Kongres zvolil do čela strany nenápadného a nikomu nepřekážejícího, sedmdesátiletého tichého Narasimha Ráa. Ráo měl tehdy za sebou spoustu let ve vrcholové politice a chystal se do penze. Nikdo od něj neočekával, že odstartuje doslova největší revoluci v Indii od roku 1947.
Narasimha Ráo si však dobře uvědomoval, že krize, v níž se Indie zmítá, si vyžaduje zcela zásadní změny. Věděl ale také, že ze všeho nejdříve potřebuje Indie schopného ministra financí. Nevěřil politikům v roli ekonomů, a proto se obrátil na zdrženlivého a na Cambridgi vystudovaného ekonoma Manmohan Singha, guvernéra Rezervní banky Indie a nyní indického premiéra, který ve spolupráci s tehdejším ministrem obchodu zahájil komplexní obchodní reformu. Jejím cílem bylo odstranit největší brzdu zahraničního obchodu v podobě daní a cel uvalovaných na veškerý import do země, jejichž zrušení by vyřadilo z celého procesu byrokraty a eliminovalo měsíční zpoždění dodávek zboží a všudypřítomné různé obstrukce.
Indie se otevírá světu
Po první dva roky byl vývoj reforem velmi nadějný. Fiskální deficit centrální vlády poklesl stejně jako inflace a devizové rezervy vzrostly. Díky reformám byly zrušeny veškeré licence uvalované na velké průmyslové domy, které měly bránit monopolismu a měly také podporovat pohyb kapitálu. Ve skutečnosti však udělení takových licencí s sebou přinášelo nekonečné a složité kontroly, které jen překážely dalšímu rozmachu těchto domů a jejich budoucím investicím. Zcela dramatickou změnou prošel veřejný sektor. Oblasti jako bankovnictví, energetika, telekomunikace či obchod s ropou a letecký průmysl, kterým dříve kraloval monopol státu, se staly doménou soukromého sektoru. Reformy prakticky otevřely zemi zahraničním investorům, zrušily nekonečné kontroly veškerého importu do země a dovoz surovin, součástek a kapitálu byl náhle mimo omezení.
K dokonalosti ale schází mnoho
Především díky značné korupci a byrokracii však výše zmíněné ekonomické reformy nebyly tak efektivní, jak by být mohly a některé z nich ještě stále čekají na dotažení. Veřejný sektor se doposud nedočkal úplné privatizace, a tak stále zůstává trnem v patě indické ekonomiky. Mezi největší brzdy rozvoje a zároveň oblasti doposud nevyužitých příležitostí i nadále patří školství, zdravotnictví a zaostalá dopravní infrastruktura. Další výzvy představuje otázka vnitřní bezpečnosti, jelikož země byla v minulých letech sužována četnými bombovými útoky z řad muslimských teroristických skupin, a rovněž vysoký podíl chudých obyvatel, kteří žijí v neuvěřitelných podmínkách a chybí jim i ty nejzákladnější hygienické návyky.
Přes všechny překážky však ekonomická síla Indie v posledních letech neustále rostla, a to i v době hospodářské krize. Vláda si ale uvědomuje, že řada nevyřešených problémů ekonomiku výrazně oslabuje a je třeba činit aktivní kroky k tomu, aby byl tento nadmíru pozitivní trend zachován. Indii navíc letos v létě čekají prezidentské volby a za účelem budoucího udržení či případného posílení ekonomického růstu se snaží budovat dobré vztahy se svými partnery jak na obchodní, tak i politické úrovni s cílem snáze proniknout na západní trhy, které pro ni budou do budoucna neméně důležité.
