Jste studentka Karlovy Univerzity oboru indologie se specializací hindština. Co Vás přimělo vybrat si právě toto zaměření?

Už si ani nevzpomínám, kolik lidi se mě takto ptalo, snad každý, kdo se nějakým způsobem dozvěděl o mém oboru studia. Chápu, že je to u nás stále poměrně neobvyklý obor, myslím si ale, že se Indie dostává do povědomí lidí čím dál častěji. U mě to asi souviselo se zájmem o jazyky a východní kulturu, já jsem tak v patnácti letech začala studovat buddhistické prameny a pak už nebylo daleko k Indii.

Také jsem nechtěla studovat třeba angličtinu nebo němčinu jako desítky jiných studentů, ač se může zdát, že jejich volba je mnohem logičtější a najdou snadněji uplatnění, nicméně mé přesvědčení o možném potenciálu Indie s každým rokem nejenže neupadá, ale naopak roste. Já si myslím, že Indie je a bude pro Evropu velmi perspektivní, ať už z ekonomického, politického či turistického hlediska. My se máme stále o Indii ještě mnohé učit a právě znalost jejich kultury či jazyka může pomoci tuto problematiku snadněji rozklíčovat.

Kde všude je možné u nás indologii studovat?

V České republice lze indologii studovat pouze na Karlově Univerzitě v Praze. Fluktuace studentů je však obrovská. V prvním ročníku nás začínalo zhruba třicet, do magisterského studia se nás však dostalo méně než deset. Výbornou úroveň indologie však nabízí řada univerzit také v Německu, Anglii, Polsku či v Rakousku. Nejlepší studenti se navíc mohou dočkat vládního stipendia a dostat se přímo do Indie. To se poštěstilo mně.

V Ústavu jižní a centrální Asie, kam patří indologie, to funguje na bázi ročníků, což znamená, že se každý rok otevírá jiná specializace. Tedy kromě hindštiny lze studovat sanskrt, tamilštinu, bengálštinu, minulý rok byla znovu otevřena indonésistika a spadají pod nás také tibeto-mongolská studia a romistika.

Jak jste již zmínila, podařilo se Vám získat indické vládní stipendium na ročním studium hindštiny v Ágře. Jak moc byl pro vás tento rok přínosný a co se týká nějakého porovnání našeho a indického školství, do jaké míry se tamní výuka lišila od naší evropské?

Rozdíly jsou samozřejmě obrovské. Já si pamatuji jako dnes, jak jsem šla na přednášku kolegyně, která studovala v Ágře v kurzu před námi a natolik mě tenkrát její zážitky vystrašily, že jsem začala litovat podané přihlášky. Řada věcí se ale zlepšila, a i když nás čekaly první krušné dny a spousta kulturních rozdílů, ten rok v Indii takhle zpětně řadím mezi nejlepší roky svého života.

Celý proces začal podáním přihlášky v lednu, která obsahovala pro nás tak kuriózní věci jako je povolání otce, celkové lékařské vyšetření včetně certifikovaného testu na HIV, ale také všechny naše studijní výsledky a doporučení vedoucího katedry. Poté nás někdy v červnu pozvali na ústní pohovor na indickém velvyslanectví a na konci srpna nám pak zavolali, že za dva týdny odlétáme.

Zážitků je samozřejmě tolik, že bych o nich mohla vyprávět hodiny, ale když vypíchnu takové ty nejkurióznější, pak mezi ně bezpochyby patří naše koleje. Ty byly rozdělené na dívčí a klučicí část, obehnané vysokými zdmi a hlídané vojenskou patrolou, jejíž pušky snad pamatují ještě britskou kolonii. Pak také nesmyslné povolenky schvalované ředitelem školy na jakýkoliv výlet mimo Ágru či povinné návraty do sedmi hodin večer. Co se týká úrovně výuky, pak ta naše připomínala něco mezi základní či střední školou. Každý den jsme měli pět stejných vyučovacích hodin a jednou týdně seminář. Celkem se nás tam učilo 76 a podle národů tam byli studenti z 28 zemí světa.

 

Vy ale jezdíte do Indie poměrně často a pravidelně, s jakými největšími kulturními rozdíly se na svých cestách setkáváte nejčastěji?

Těch kulturních rozdílů je spousta, od společenské hierarchie, vlivu rodiny, postavení ženy a muže, přes náboženství až po barvu pleti a ekonomické možnosti. Indové nás ze západu vnímají často jako něco lepšího, vzácného, zajímavého… Zkrátka představte si, že vyrůstáte ve více jak miliardovém národě, kde každý vypadá více méně podobně a musí se tudíž v rámci tak obrovské soutěživosti něčím lišit – být lepší, nadanější, zkrátka jiný. No a pak tam jezdí takoví Evropané jako jsme my, každý z nás vypadá úplně jinak, máme bílou kůži, spoustu peněz a určitě jich můžeme a chceme spoustu utratit. Tak nás totiž vnímají. Indové jsou při konfrontaci s cizinci bázliví, zvídaví, drzí, neomalení, ale ve většině případech je pro ně čest a potěšení dostat se třeba jen do řeči s někým ze Západu.

Já v Indii při každé návštěvě tak trochu trpím, protože jsem na tamní poměry dost vysoká a ještě k tomu blondýna s modrýma očima, takže dost často poslouchám různé komentáře, uhýbám fotoaparátům a dotazům typu – kolik měříš a jsi už vdaná?

Každopádně, když člověk narazí na vzdělaného či zcestovalého Inda či Indku, což není tak těžké, jak se může zdát, pak je radost si s nimi pohovořit. A znalost hindštiny a jejich kultury nejenže pomáhá, ale všude otevírá dveře.

To jste popsala hlavně ty rozdíly kulturní či sociální, jak se ale liší Indové od nás Evropanů v oblasti businessu?

Téměř každý si ve spojení obchod a Orient představí bazary a zdlouhavé smlouvání, pravdou ale je, že většina velkých indických měst je už dávno uznávanými ekonomickými centry, která se podobají světovým metropolím.

Při konkrétním obchodním styku samozřejmě existují zásadní rozdíly, ať už v mentalitě, přístupu či celkově v obchodní etice. Například jejich vnímání času, které se odvíjí od myšlenky, že jedním životem nic nekončí ani nezačíná. Navíc vzdálenosti v Indii jsou tak obrovské, infrastruktura tak zanedbaná a počasí často tak extrémní, že nějaké „o hodinu dříve či později“ anebo „udělám do zítra“ pro ně nehraje vůbec žádnou roli. V businessu obecně platí, že jakýkoliv obchod je běh na dlouhou trať, která se klikatí přes známé a úplatky, s tím, že v závěru se nemusí vůbec nic domluveného či podepsaného uskutečnit. Chce to vsadit na ověřené kontakty a doporučení, všechno si potvrdit nejméně desetkrát od nejméně deseti lidí a obrnit se skálopevnou trpělivostí.

Je vidět, že jednání s indickými obchodníky probíhá opravdu jiným způsobem, než na jaký je člověk zvyklý u evropských partnerů. Přesto myslíte si na základě vlastních zkušeností, že v Indii existuje prostor pro neustálý dlouhodobý ekonomický růst, a tím pádem i rozvíjení příležitostí pro zahraniční podnikatele?

Na tohle odpovídám jednoznačně ano. Nechci působit přehnaně optimisticky, ale pokud začne více jak miliardová ekonomika růst v průměru o šest procent HDP ročně, pak tam určitě nějaký prostor pro ekonomický růst existuje. Jedna z největších hrozeb Indie, totiž její populace, může být v závěru jejím největším plusem. Vždyť Západ, který pomalu začíná čelit demografickému stárnutí populace, jistě uvítá příliv mladých odborníků z východu. Pro zahraniční podnikatele vidím celou řadu příležitostí. Indická střední třída čítá již dnes několik desítek miliónů a neustále roste. Lidé ve velkých městech bohatnou a zvykají si na jiný standard života. Tudíž roste poptávka.

Stále tu je indické zdravotnictví, automobilový průmysl a infrastruktura, energetika, strojírenské obory, které čekají na investice. Takže ještě jednou ano.       

Jaké jsou Vaše další plány? Chtěla byste pracovat pro neziskový, vládní nebo soukromý sektor? U nás nebo v Indii či jinde v zahraničí? Jaké obecně vidíte uplatnění pro absolventy indologie či spřízněných oborů?

 

S uplatněním indologů je to podle mého názoru o něco komplikovanější, než třeba s uplatněním japanologů či sinologů. Je zřejmé, že v Evropě zní úplně jinak „Čína“ a úplně jinak „Indie“. Čína chce do pěti let ovládnout farmaceutický trh, často se setkávám s inzeráty na poptávku čínských tlumočníku či překladatelů a kdo se navíc zaměřuje na business čínštinu a nemá problém s prací v zahraničí, pak by neměl mít problém s uplatněním.

Myslím si, že situace indologů je trochu odlišná. Pouhá znalost jazyka nestačí, pokud chci pracovat v Indii a s Indy, pak je mnohem důležitější znalost třeba obchodu, IT zaměření apod.

Indologové mohou najít uplatnění třeba v pedagogice, v překladatelských firmách, ve státní sféře, cestovních agenturách, ale také jako školitelé ve firmách, které se zaměřují na jižní a centrální Asii. Spatřuji také obrovský prostor v nějaké informačně-kulturní osvětě, neboť se téměř denně setkávám s velmi povrchními znalostmi o Indii mezi širokou veřejností. V tomto směru dělá obrovský kus práce právě Česko-indická obchodní komora a já ji proto velmi fandím. Pro firmy či potencionální investory pak právě spolupráce s Komorou může být jednou z mála bezpečných cest, jak vstoupit na indický trh. Já zrovna nejsem typický příklad indologa, jelikož se teď zaměřuji spíše na obchod a finanční sektor, ale vidím potenciál všude okolo, ať už ve státním, soukromém či neziskovém sektoru, ať už u nás, v Evropě či v Indii.